Šedesát tři procent ...

   Šedesát tři procent hlasujících chce diktovat soukromému provozovateli, jaké má nabízet služby a na jaký okruh zákazníků se má zaměřit. Šedesát tři procent hlasujících chce řídit životy druhých. Šedesát tři procent hlasujících se bez příslušné právní normy (regulace, zákazu či nařízení) patrně ani...

no však víte.

   Přesně takto hrůzostrašně dopadla nedávná anketa (velkolepě nazvaná referendum) na křišťálovém zpravodajském serveru iDNES.cz. Samozřejmě, že můžeme o přesnosti a objektivitě hlasování zapochybovat, nicméně se obávám, že výsledky ankety odráží skutečný stav v české společnosti. Touha po řízení životů ostatních, touha po šíření dobra, přičemž dobrem je vše, na čem se dobrotrusové usnesou (to dá rozum!), tedy bez okolků povězeno touha po nesvobodě, je v českých končinách mimořádně silně zakořeněna. 

   Co na tom, že do hospody nikdo nemusí. Co na tom, že hospoda je otevřena díky soukromému provozovateli a mnohdy rovnou soukromému vlastníkovi objektu. Co na tom, že host si může hospodu vybrat. Co na tom, že kdokoliv si může otevřít hospodu vlastní - a přesně podle svého gusta. Nositelé světla se prostě rozhodnou, že nekuřácká hospoda je dobro a vydá se zákaz kouření. Nestačí, aby podle svého přesvědčení žili oni. Všichni tak musí žít! Uměle vytvořený problém je vyřešen, dav dobrotrusů se může nadšeně roztančit na rozkvetlé louce. 

Dobro v plné polní 

 
   Všechny ty povídačky o zdraví a jeho ochraně jsou ve skutečnosti jen stupidními bláboly. Můžeme se tady hodiny vybavovat o tom, zda a jak kouření škodí zdraví. Ale to přece vůbec není podstatou věci. Protože i kdyby kouření nakrásně škodilo v takovém rozsahu, jak nositelé světla tvrdí, zhola nic to nemění na faktu, že hospoda je soukromým podnikem. A nikdo nemá ani právo na jeho návštěvu, ani povinnost do takového podniku vstoupit. Kdokoliv se tedy obává, že po vstupu do zakouřené putyky zemře strašlivou smrtí, může udělat čelem vzad a zamířit třeba do cukrárny. Je to jednoduché jako ona pověstná facka.

   Ne tak pro nositele světla. Ti přece vědí ze všech nejlépe, co je pro všechny dobré. A tak nám rozličných regulací, zákazů a nařízení přibývá jako hub po dešti. Jako by je zalévaly samotné slzy štěstí dobrotrusů celého světa. Tady zákaz kouření v hospodách, tady zákaz prodeje sladkostí ve školách, tady zase umožnění vstupu úředníčka do soukromého domu. Protože přece - "kdo topí biopalivy, nemá se čeho bát." A "v těch sklepech snad nic špatného neschováváte, tak o co jde", no ni? Světlonoši v orgasmickém tanci natahují ruce k Velkému Dobru. 

   Co na tom, že nedotknutelnost obydlí je jedním ze stěžejních předpokladů skutečně svobodného a právního státu. Co na tom, že pokud má někdo pocit, že se ho soused snaží vykouřit z vesnice, pořád existuje možnost domluvy a v tom horším případě třeba trestního oznámení. Nositelé světla se prostě rozhodnou, že vstup klotového rukávu do soukromého domu je v zájmu vyššího dobra a vydá se příslušná právní norma. Že jen těžko najdeme zákon, který by úřednictvo dříve nebo později nezneužilo? Čert to vem, Velké Dobro už hraje tu naši, tančíme!

   Pokud snad někomu přijde, že jde jen o pár "maličkostí", nechť si zkusí vybavit, co všechno už bylo za poslední roky zakázáno či naopak přikázáno. Troufám si tvrdit, že příkladů by se nasbíralo už ne na desítky, ale na stovky.

   Otázka, co přijde zítra, je proto skutečně namístě. Copak to jen bude? Kontroly ledniček, zda-li neskrývají nějaké nezdravé jídlo? Protože uzeniny přece způsobují rakovinu! Moderní je jíst zeleninu! Komu by se taková úvaha zdála poněkud přitažená za vlasy, nechť si vybaví, co by si asi lidé pomysleli před takovými dvaceti lety, kdyby jim někdo řekl, že přijde doba, kdy v hospodě si už nikdo nezakouří. A že kdejaký úředník jim bude v obýváku prohrabávat popel. Velké Dobro je však neúnavné a umí lidu vysvětlit, že jedině Stát ví všechno nejlépe, že jedině Stát se o všechny postará. Vždyť taky lid je jedno velké ucho.

   Neúcta k soukromému majetku, neúcta k lidem, kteří mají jiný pohled na svět, to vše je českému národu vlastní. Proto tady mohl léta letoucí vzkvétat socialismus. Ony totiž ty volby za minulého režimu mohly být jakékoliv, ale určitě nebyly zfalšované. Vždyť se podívejme na těch výše zmíněných šedesát tři procent. To je přece socialismus v plné parádě. Třiašedesát procent lidí si bez rozpaků uzurpuje právo rozhodovat o soukromém vlastnictví.

   Někteří lidé dnes říkají, že dnešní systém se v mnohém podobá tomu minulému. Já si nemyslím, že by se mu podobal. Já si myslím, že začíná být stejný. Protože postavený na stejných základech. Všichni musí žít podle Velkého Dobra. A co je dobro, o tom rozhodujeme my, Velká Strana! 

   A tak nezbývá, než nám všem příhodně popřát do nového roku:

Rozviňme svůj klid a buďme dobří! 

Jak je to s ledničkami?

   Tu a tam mi taky v e-mailové schránce přistane. Mail, který tvrdí, že ti, jejichž jméno se nesmí vyslovit, dostávají vysoké sociální dávky, rozličné příspěvky, že je o ně zkrátka pečováno jako v bavlnce. Nešířím takové e-mailové zprávy dál. Ne snad proto, že bych jejich obsah považoval nutně za blud, ale jednoduše proto, že tzv. řetězové e-maily nešířím z principu.

   Hejťáci z HateFree Culture se však rozhodli oblažit nás svými sluníčkovými paprsky a vysvětlit nám, že nic z těchto e-mailových zpráv není pravda, že všechno je to jeden velký hoax, rozumějte blábol. Na pravou míru tak uvádějí tvrzení, že Cikáni dostávají ledničky zdarma, stejně jako se snaží vyvrátit, že například pětičlenná rodina si tak může přijít až na 30 tis. Kč měsíčně (díky sociálním dávkám). To všechno je prý jedna velká lež. Odporná lež z kláves ještě odpornějších rasistů. Na pomoc sluníčkům přispěchala Kateřina Beránková, tisková mluvčí úřadu práce, která dokázala vyrobit mlhu takové kvality, že by se za ni nemusel stydět ani rybník Brčálník.

Zákon sem, zákon tam

   Datové schránky se zdály být skvělým nápadem. Korespondence mezi občany a úřady se obousměrně zjednoduší a především také zlevní. Občané nebudou muset běhat na poštu či na podatelny, úřady nebudou muset platit vysoké ceny za poštovné. Všichni budou spokojeni. Jak už to tak ovšem v české kotlině bývá, realita se zas a znovu ukázala jako zcela jiná a opěvované teorii na hony vzdálená.

   Ani po více než pěti letech provozu datových schránek se s nimi české úřednictvo nenaučilo nakládat. Ba dokonce je mnozí úřednicí prostě a jednoduše ignorují. Jako by žádné datové schránky ani neexistovaly.