Odešel lékař s velkým "L"

   Ve věku 83 let zemřel proslulý americký lékař Jack Kevorkian, známý propagátor euthanasie, který sám pomohl důstojně zemřít nejméně 130 nevyléčitelně nemocným lidem. Odešel tak vzácný člověk a dle mého mínění skvělý lékař s velkým L, který neváhal obětovat vlastní svobodu při snaze pomoci nevyléčitelně nemocným pacientům zkrátit jejich utrpení a důstojně opustit tento svět. Své snažení shrnul jednoduchou a ovšem zcela výstižnou větou, že totiž "umírání není zločin". Jeho památce - a též euthanasii - bych rád věnoval dnešní příspěvek.

   Zastávám názor, že doktor Jack Kevorkain jako jeden z (bohužel) dosti mála lékařů pochopil, že na život je nezbytné pohlížet ze všech úhlů a že smrt je přirozenou součástí (nejen) lidského života. A že povinnosti lékaře by mělo být nejen navracet zdraví a bojovat o lidský život, ale také pomoci tehdy, když na navrácení zdraví a kvalitního života již medicína nemá účinné prostředky - tedy v tomto případě pomoci s důstojným ukončením lidského života. Protože je stále smutným faktem, že právě v těch nejtěžších okamžicích lidského života dává lékařská věda od trpících pacientů ruce pryč...

   Jistě, život je to nejcennější, co máme a posláním medicíny je usilovně bojovat o jeho uchování. Ne vždy je však možné tento boj vyhrát. A nejen, že ne vždy je možné zachránit lidský život - jsou i takové situace, kdy není možné ani uchovat lidský život důstojný. Navzdory významnému rozvoji lékařské vědy - a někdy spíše právě "díky" tomuto pokroku - se stále setkáváme s pacienty, kteří jsou po zbytek svých dnů odsouzeni k nedůstojnému živoření plného fyzické bolesti a psychického strádání. To vše uprostřed moderní medicíny, mezi spoustou přístrojů, které mají mnohdy jen jeden jediný cíl - prodloužit lidské utrpení. Možná někomu tato slova znějí jako přehnaná, či neprávem obviňující. Ale cožpak v nemocnicích neleží i pacienti bez možnosti pohybu, napojení na umělou výživu a plicní ventilátor, kteří pak již třeba ani nemohu vyjádřit své jediné a poslední přání - důstojně a bez bolesti odejít z tohoto světa? A to už nemluvě o tom, že se najdou i takoví lékaři, kteří - pohánění snad vlastním pocitem jedinečnosti - se bez náležitého vysvětlení pouštějí do stále drastičtějších a tělo devastujících chirurgických zákroků, jejichž cílem je pár dní navíc ... mnohdy však jde o dny, kdy pacient již nemůže jíst, pít ba ani sám dýchat a jeho jediným věrným průvodcem se stává neutišitelná bolest. Ano, pokud by to byl třeba "jen" jeden jediný den, ovšem den kvalitního života, nenapsal bych ani jedno jediné slovo proti.

   Domnívám se, že lékaři by se neměli zříkat odpovědnosti ani v takových situacích, kdy nevyléčitelně nemocný pacient vysloví přání na důstojný odchod ze života. Lékařská zodpovědnost by neměla končit ve chvíli, kdy nevyléčitelně nemocnému pacientovi byl prodloužen život až do takového okamžiku, kdy každá další hodina přináší již jen další a další utrpení. A každý lékař si je dobře vědom, že stále může nastat situace, kdy zkrátka není možné zbavit člověka fyzické či psychické bolesti. Proč tedy pacienta v takové chvíli opustit? Má snad tohle být lékařská etika? Pak takovou etiku považuji za zcela zvrácenou. Protože za zcela zvrácené považuji přání zastánců této lékařské etiky, aby pacienti dlouhé hodiny, dny či dokonce měsíce umírali v nesnesitelných bolestech. Jak by se zastáncům této lékařské "etiky" líbilo třeba deset let bez hnutí koukat na nemocniční strop a veškeré své požadavky sdělovat mrkáním? Vrcholem pokrytectví a zrůdnosti pak jsou situace, kdy lékaři sice odmítají provedení euthanasie, ovšem na druhé straně nechají pacienta pomalu umřít. A to dokonce i odepřením výživy - pacient tak umírá vyhladověním. ... Je zajímavé, že zatímco při nastolení problematiky euthanasie mnozí odborníci hřmí na celé kolo, ale když přijde na přetřes otázka lékařů, kteří svou nedbalostí zaviní smrt člověka - např. nechají na jednotce intenzivní péče doslova vnitřně vykrvácet rodičku - tak je ticho po pěšině. A dokonce se najdou tací, kteří své kolegy kryjí. Inu, zvláštní je někdy ta lékařská etika...

      Zastávám tedy názor, že právo nevyléčitelně nemocných a strádajících pacientů na důstojný odchod ze života, tedy právo na euthanasii (zde důstojný odchod ze života s pomocí lékaře) by mělo být zaručeno! Neobstojí zde ani tvrzení odpůrců euthanasie, že přece existuje právo na život. Ano, takové právo jistě existuje a mělo by být nedotknutelné. Ovšem právo není povinnost! Každý člověk má mít nepochybně zaručeno právo na život, což ovšem neznamená, že je také povinen žít. Což platí obzvláště v situacích, kdy se život stává (pro nevyléčitelnou nemoc, pro neustálou fyzickou bolest, psychické strádání či naprostou bezmoc) doslova nesnesitelným. Je pak na rozhodnutí každého jednotlivce, aby uvážil, zda se pro euthanasii rozhodne, či nikoliv. Nebo snad někomu přijde důstojnější, když člověk v takové situaci, je-li toho ještě vůbec fyzicky schopen, shání zbraň, či skáče z okna? Je samozřejmé, že zakotvení euthanasie do právní řádu nese s sebou i spoustu aspektů, které je nutno pečlivě zvážit - např. možnost zneužití. A také se nedomnívám, že by bylo vhodné lékaře k provedení euthanasie nutit. Věřím, že by se našli lékaři, kteří jsou si vědomi, že nevyléčitelně nemocnému a trpícímu člověku mohou nabídnout i jinou službu, než jen další a další prodlužování jejich utrpení. Každopádně nevidím důvod, aby tato problematika byla nadále odsouvána a vedena do ztracena.

   Chtěl bych proto i touto cestou vyjádřit velké díky a uznání doktoru Kevorkianovi, že se nebál toto mnohdy tabuizované téma otevřít a především pak pomoci mnoha lidem zkrátit jejich utrpení a umožnit důstojný odchod z toho světa. Doktor Kevorkian byl v tomto směru opravdovým průkopníkem. Tento svět je ovšem zvrácený. A tak zatímco lékaři, kteří zanedbávají lékařskou péči a jejichž vinou pacienti umírají, zůstávají bez postihu, lékař, který mnoha nevyléčitelně nemocným pacientům na jejich vlastní přání pomohl, skončil na dlouhých osm let ve vězení... Věřím však, že odkaz doktora Kevorkiana zůstane živý a že se najdou i další lidé, kteří budou nadále bojovat za to, aby se právo na důstojné umírání stalo běžnou součástí našeho světa.

   Čest památce doktora Jacka Kevorkiana!

ilustrační foto

Zájemcům o toto téma mohu doporučit filmové zpracování příběhu doktora Jacka Kevorkiana (ztvárnil jej herec Al Pacino) - You Don´t Know Jack, s českým názvem Doktor Smrt.