Dříve jste to nevěděl, pane doktore Rathe?

   Vystoupení poslanců či senátorů zásadně nesleduji. To víte, domácí slivovičky přece jen není tolik, abych si touto mohl soustavě spravovat žaludek. Před pár dny jsem však učinil výjimku a zhlédnuté vystoupení obviněného poslance Davida Ratha mě dokonce inspirovalo k napsání dnešního článku. Ale nebojte se, nehodlám se tady připojit k těm, kteří se dnes a denně předhánějí v tom, kdo se hlasitěji a podrobněji vyjádří k samotnému obvinění, tedy k tomu, co si o údajné trestné činnosti pana doktora Ratha myslí (rozumějte v jejich řeči, co o tom "ví"). Já toho však o této věci mnoho nevím a "myslet si" je na hony vzdáleno "vědět".  Nemám dostatek informací k tomu, abych nějaké stanovisko zaujmout mohl. Nevím, zda jmenovaný přijal nebo nepřijal úplatek, zda spáchal nebo nespáchal nějaký trestný čin. A na rozdíl od našich "novinářů" jsem nebyl na místě údajného činu. :-) Pár vět bych ovšem chtěl věnovat problému, kterého se pan doktor Rath ve svém vystoupení před poslaneckou sněmovnou dotkl. Na mysli mám problematiku vazebního stíhání.


   "My nežijeme v kulturní zemi, kde by vazba odpovídala tomu, co říká trestní zákon. My žijeme v zemi, kde vazba je novodobá tortura. Lámání, týrání lidí. To v trestním zákoníku nenajdete. ... Prosím Vás, není to nic proti vězeňské službě, ti lidé tam mají těžkou práci, chovají se korektně. Ale je o těch podmínkách, které ČR dělá ve vazbě, a o systému. Myslíte si, že je normální, že takovíto lidé se smí umýt dvakrát týdně? Myslíte si, že je normální, že smějí chodit na jednu hodinu na dvorek 2 x 3 metry? A takto to může trvat měsíce nebo roky, prostě dokud je nezlomíme, dokud je nezdeptáme, dokud je depresí neuvrhneme až na samé dno?". Tolik krátká citace z vystoupení obviněného poslance Davida Ratha. Někomu se jeho slova mohu zdát jako nadsazená, jako dramatizující. Vždyť co, člověk něco spáchal a tak prostě sedí. Sedí v base a ne v hotelu, dobře mu tak. Mně se však slova vyřčená panem doktorem Rathem jeví jako zcela namístě. Jako slova, která vcelku přesně popisují systém vazby v České republice, vč. jejího zneužívání proti obviněným, ba dokonce zneužívání do té míry, že je možno hovořit o formě donucovacího prostředku. Zkrátka o formě novodobé tortury.

   Pro ty, kteří už teď kroutí hlavou a pohoršují se nad mými názory si dovolím připomenout zásadní fakta. Za prvé je potřeba si uvědomit, že vazba není trestem, ale opatřením v trestním řízení proti osobě obviněné. Opakuji a zdůrazňuji "osobě obviněné", tedy proti člověku, který je před zákonem člověkem nevinným. Jistě, z hlediska dejme tomu morálního můžeme mnohdy uvažovat o tom, že vina obviněného je jasná, že skutečně trestný čin spáchal a vše tomu zcela jednoznačně nasvědčuje. To však nelze říci vždy. Zákon však vždy platit musí. Vždy a bez výjimky. Opačná cesta jest cestou do pekel. Jestliže dnes řekneme, že vrah dopadený při činu a umístěný do vazby je přece vinen a tak nechť už ve vazbě nese důsledky za svůj čin, můžeme stejně tak zítra říct, že ten či onen, byť o jeho údajné trestné činnosti nevíme zhola nic, byť jeho obvinění může být postaveno na bohaté fantazii zhrzeného partnera, je vinen taky. Ať si tedy trpí ve vazbě.

   Ale jak už bylo řečeno a jak se také alespoň tváří trestní předpisy, vazba slouží jako opatření v trestním řízení. Její využívání bylo by možno stručně shrnout do tří důvodů. Vazba z důvodu obavy, že obviněný uteče nebo se bude jinak trestnímu řízení vyhýbat. Vazba z důvodu obavy, že obviněný bude pokračovat v trestné činnosti. Tento vazební důvod považuji já osobně za dosti problematický, neboť jako by svým způsobem předjímal, že trestný čin se skutečně stal. Ale dejme tomu. Když někdo fyzicky napadne souseda a nebude se tajit tím, že ho hodlá příště přerazit, bude vazba jistě namístě. A konečně poslední vazební důvod, totiž obava, že obviněný bude ovlivňovat svědky.

   Vazba je tedy jakýmsi zajištěním obviněného do doby, než skončí vyšetřování, než proběhne soudní řízení, případně do doby, než vazební důvody pominou (např. svědci, jejichž ovlivňování ze strany obviněného se policie či jiný orgán trestního řízení obává, byli vyslechnuti). A ačkoliv i trestní řád vybízí orgány činné v trestním řízení k tomu, aby vazba trvala co možná nejkratší dobu, realita bývá zcela jiná. Není výjimkou vazba trvající dlouhé měsíce a dokonce i roky! Když k tomu připočteme podmínky, v jakých obvinění vzatí do vazby tráví dlouhé dny a noci, můžeme skutečně a bez přehánění hovořit o minimálně psychickém týrání obviněných osob. Vycházím přitom nejen ze slov obviněného poslance Davida Ratha, ale také ze slov dvou známých, kteří vazební stíhání zažili na vlastní kůži. Vezměme do úvahy už ten zarážející fakt, že podmínky ve vazebních věznicích jsou výrazně horší než podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody. A že tedy lidé před zákonem nevinní jsou na tom při uvěznění daleko hůře (prostředí a vybavení cel, možnost vycházek a pohybu, kontaktu s dalšími vězni, ...) než lidé, kterým byla prokázána vina a byli za to poslání do vězení. Představte si, že metr od vašeho lůžka se nachází v nejlepším případě kusem plenty oddělené WC, které je mnohdy tvořeno jen otvorem v zemi. Že mnohdy nemáte k dispozici toaletní papír a v podstatě nikdy nemáte k dispozici teplou vodu po vykonání potřeby. Že budete izolován na cele s jiným obviněným, který trpí svrabem. K jídlu není výjimkou plesnivá zelenina či prošlé jogurty. Pro mne situace šílená a nemající místo v zemi, která má tu opovážlivost nazývat se mnoha květnatými přívlastky, mezi jinými také právní. A když jsem zmínil zkušenost mých známých s pobytem ve vazbě, mohu ještě potvrdit, že vazba je skutečně zneužívána tak dalece, že jde o donucovací prostředek. Jak jinak si vyložit slova vyšetřovatele, že pokud obviněný podepíše a odsouhlasí uzavření spisu (byť nebyly provedeny všechny důkazy navrhované obhajobou a svědčící ve prospěch obviněného) a tedy jeho postoupení k podání obžaloby, může být z vazby propuštěn... Kolik lidí, z nichž mnozí mají své rodiny - trpící jejich nepřítomností (ať už po stránce citové, tak i po stránce materiální) - by vydrželo odolávat. A jak dlouho? Položme si tedy provokativní otázku, je-li nějaký zásadní rozdíl mezi natahováním na skřipec a natahováním pobytu ve vazbě. Někomu se tento příměr může zdát jako silné kafe, já osobně však rozdíly nevidím. Změnil se způsob, nikoliv však princip a zrůdnost.

V tomto, podle mnohých hotelu, můžete dřepět třeba dva roky.

   Navzdory všemu, co jsem výše uvedl, i já jsem si vědom, že vždy nastanou situace, kdy vazba je opatřením nezbytným. Vedle zakotvení vazebního stíhání do právního pořádku však považuji za nezbytné zakotvit tamtéž daleko přísnější pravidla pro využívání tohoto institutu, která by v maximální možné míře vylučovala zneužívání vazby k novodobému honu na čarodějnice. Za samozřejmé bych považoval také velmi striktní omezení doby, po kterou vazba může trvat. A to bez možnosti jejího neustálého prodlužování. Ruku v ruce s tím pak je namístě jasně deklarovat, nejen v zákoně, ale především v praxi, že vazba není trestem a nemůže být tedy postavena na jeho roveň, nebo být dokonce ještě horší. Když jsem zmínil kupříkladu tu délku pobytu ve vazbě, mám zato, že pokud policie má tu odvahu - což není myšleno a priori jako útok na policii - někoho obvinit, má jistě i dostatek důkazů a svědků a nic tedy nebrání tomu, aby tito byli vyslechnuti během relativně krátké doby. Třeba i v řádu hodin. Ale čekat ve vazbě na výslechy svědků (aby je obviněný nemohl před vyslechnutím ovlivnit) několik měsíců? To je podle mého názoru prostě nemyslitelné. Pochopím, že tu a tam může nastat situace, že některého svědka bude policie shánět měsíc. Když jsem však u jednoho případu viděl systém předvolávání deseti svědků policií, totiž jednoho za týden, udělalo se mi dost silně nevolno. Vazba není legrací. Vazba je zásadním zásahem do jednoho z nejvýsadnějších ústavních práv každého občana, každého z nás! Nenechme po našich právech neustále šlapat! Ano, zase to slyším, jakápak práva pro kriminálníky? Takže ještě jednou, byť je mi jasné, že pro mnohé to je opakování marné: vazba se týká osob obviněných, stále nevinných. Nikde není psáno, že člověk stíhaný, byť stíhaný vazebně, je také vinen a bude nutně odsouzen. (Konec konců, i člověk odsouzený má svá práva, ale to už je zase jiná kapitola.)

   Shrnuto a podtrženo. Vazba ano, ale jen ve zcela nezbytných a odůvodněných případech a jen po dobu naprosto nezbytnou. Třeba v řádů dnů, týdnů. Nikoliv v řádů měsíců či dokonce let. Pokud chce policie, státní zástupce či soudy někoho stíhat vazebně, pak nechť ráčí makat! A ať se třesou hrůzou a dopředu rozloučí se svými příjmy, kdyby snad jen omylem nechali někoho ve vazbě o jednu hodinu déle bez prokazatelného důvodu! Dále samozřejmě vazbu důstojnou, odpovídající 21. století a tomu, že v ní svůj čas tráví osoby obviněné, tedy osoby nevinné. Pro ty, kteří byli ve vazbě neoprávněné, ať je odškodné alespoň nějakou náplastí za způsobené příkoří a ne jen pokračováním výsměchu arogantní státní moci.

   Můj názor na nedůstojné a deptající podmínky osob ve vazbě - pro jistotu znovu zopakuji, že tedy nevinných osob - zhola nic nezmění ani propagandistický článek zveřejněný krátce po vystoupení pana doktora Ratha na internetových stránkách iDNES.cz, ve kterém se (na čí objednávku asi?) vtlouká veřejnosti do hlav, že pobyt ve vazbě je vlastně skvělou dovolenou. Považte, ředitel jedné z vazebních věznic dokonce namaloval na vycházkové zdi obrázky! Už mi jen chybí zveřejnění dopisů, ve kterých vazebně stíhaní píši svým rodinám, kterak je s nimi skvěle zacházeno a že se ani netěší domů... Článeček, nad kterým by se doktor Goebbels rozplýval blahem. Tlachání známého a slavného psychopa .. pardon psychologa Hubálka na aktuálně.cz je už pak jen onou pověstnou třešinkou na dortu.

   Než mé dnešní psaní ukončím, rád bych zmínil ještě jednu, podle mne docela důležitou a v našich zeměpisných šířkách tak nějakou příznačnou okolnost. A vlastně i ten prvotní důvod, proč jsem se k napsání dnešního článku rozhodl. Víte, já jsem i ochoten věřit doktoru Rathovi jeho zděšení nad podmínkami výkonu vazby v ČR. Jsem ochoten mu věřit, že ho tento stav trápí i jako lékaře, jak ve svém vystoupení zmínil. A jsem tedy ochoten mu věřit i to, že ve svém rozhořčení myslí i na ostatní vazebně stíhané obviněné, nejen na sebe sama. Zároveň se však ptám: dříve jste to nevěděl, pane doktore Rathe? Protože co jmenovanému uvěřím jen velmi těžko, je to, že se o tomto stavu dozvěděl až nyní. Až v okamžiku, kdy se ve vazbě ocitl on sám. Jako člen zákonodárného sboru měl i ve svých rukou rozhodování o příslušných zákonech, zde tedy např. o trestním řádu, o zákonu o výkonu vazby a dalších dotčených právních předpisech. Mohl vědět a zcela jistě i věděl - pokud svou práci vykonával řádně - jak jsou podmínky pro možnost umístění obviněného do vazby nastaveny, jak snadno se kterýkoliv občan může ve vazbě ocitnout. Na den, na týden, na rok. A nevěřím ani tomu, že dosud jeho vědomí unikalo, jak to ve vazebních věznicích vypadá. Choval se však zcela typicky. Dokud on sám nepocítil problém na vlastní kůži, žádný problém pro něj neexistoval. Snad ani není třeba mu připomínat, že ne každý je chráněn poslaneckou imunitou a nemá tedy ani možnost o svém pobytu ve vazbě hovořit v přímém přenosu... Pokud snad někdy na toto téma třeba v parlamentu vystoupil, pokud již někdy dříve proti podmínkám vazebního stíhání v ČR nějakým způsobem brojil, pak se mu omlouvám. Nic takového jsem ale nezaznamenal.

   Tou poslední úvahou jsem chtěl především povědět, že nás všechny by mělo zajímat, jak může trestní stíhání v naší zemi vypadat. V jakých podmínkách se může člověk ocitnout. Ptejme se zodpovědných osob, jak dlouho bude současný stav trvat. Kdy konečně přestanou tlachat a začnou pracovat na změně. Chtějme, aby to bylo hned. Ne pozítří, ne zítra, ale dnes! Ne až tehdy, kdy ve vazbě skončí náš známý, kamarád, či dokonce někdo z našich blízkých. Keců je dost a stav se nemění dlouhá léta! Nechovejme se proto jako naši zákonodárci a netvařme se, že žádný problém neexistuje jenom proto, že nás osobně dosud, naštěstí, nepotkal. A koho opravdu nezajímá osud jiných, měl by se nad věcí zamyslet z toho důvodu, že i pro něj si jednoho krásného rána mohou dojít. Neboť každý z nás, ano, každý z nás, se může ve vazbě celkem snadno ocitnout. Troufám si totiž tvrdit, že udavačství se táhne naší historií od nepaměti a je jakýmsi národním sportem. Udává se pořád a je lhostejno koho, prostě někoho, je lhostejno proč a hlavně je lhostejno, je-li udání pravdivé, či nikoliv. S tím si přece udavač nebude lámat hlavu. Něco se vymyslí na souseda, protože jeho pes hlasitě štěká. Něco se vymyslí na bývalého partnera, protože chtěl moc peněz při dělení majetku. Něco se vymyslí na obchodního partnera, protože nám vyfoukl lukrativní zakázku. A než se prokáže, že udání je smyšlené, někomu se můžou dny za zdmi vazební věznice pěkně vléct. Nejsou takové případy ojedinělé, ale protože ne každý je poslancem, sdělovací prostředky mlčí. Neoprávněné vazební stíhání Franty Vopršálka z Horní Dolní není pro "sdělovadla" nijak zajímavé... Až tedy někteří z vás budou zase halasit, že přece člověk ve vazbě není v Alcronu, mějte na paměti, že onen Alcron můžete taky jednou okusit na vlastní kůži, Co vy víte, kdy jste nazlobili souseda, který jde zítra na pivo s kamarádem z kriminálky. Ale nezoufejte, třeba vám nabídne, jen tak mimochodem, výměnou za podepsání uzavření spisu, okamžité propuštění... :-)