Jenže, jak se zdá, ani policie, natož pak kdokoli jiný, neví, kdo tím vrahem je. Někteří z vás teď možná zbystří svou pozornost, dovedu si představit, že někteří i upustí nějaký ten nelichotivý výraz na mou osobu. Vždyť přece věc je tak jasná. Vrah byl dopaden, sám se odsoudil ... sebevražda je přece přiznáním ... atd. atd.
Opravdu? ... Já tento názor nezastávám. Ano, policie z vraždy obvinila pana Otakara Tomka. Ano, Otakar Tomek byl pro podezření z tohoto činu vazebně stíhán. Ano, Otakar Tomek spáchal ve vazbě sebevraždu. Dokazuje však něco z toho, že byl skutečně vrahem? Ne, nedokazuje.
V prvé řadě je potřeba připomenout jednu ze základních zásad trestního řízení, že totiž na obviněného je pohlíženo jako na nevinného - dokud (a pokud vůbec) není pravomocně soudem rozhodnuto jinak. Jde o tzv. presumpci neviny. A ta platí, ta musí platit, v každém případě - bez výjimky. Výjimky jsou cestou do pekel. Jestliže dnes tuto zásadu porušíme u podezření z vraždy, zítra jí porušíme u podezření z krádeže, pozítří u kohokoli nás napadne.
Otakar Tomek, byť obviněný a vazebně stíhaný, byl stále jen "podezřelým", tedy byl nadále nevinným. A bylo povinností všech zúčastněných stran dbát jeho práv a především pak dohlížet na to, aby se obviněnému po dobu výkonu vazby nic nestalo. Otakar Tomek se rozhodl spáchat sebevraždu. Jeho pohnutky neznám a nejsou ani pro mou úvahu podstatné. Rozhodně si však nemyslím, že jeho sebevražda by měla být automaticky vykládána jako přiznání. Důvodů pro sebevraždu může být nesčetně mnoho...
Dnes už víme, že při dohlížení na obviněného vězeňská služba pochybila. Na druhé straně zaznívají hlasy na její obhajobu. Zcela pomíjím ty hlasy, že to byl vrah a dobře mu tak. Otakar Tomek nebyl z vraždy usvědčen. No tak ale byl kriminálník, zloděj, recidivista, jako bych slyšel další hlasy. Ano, to byl. Omlouvá to však pochybení vězeňské služby? Ne, neomlouvá. I když bude kdokoli obviněn třeba po desáté, neznamená to, že vězeňská služba se nemusí chovat profesionálně. Jako další obhajující argument můžeme slyšet, že přece když si někdo chce sáhnout na život, tak to udělá...třeba jindy, třeba jinak. Ano, s tím nelze, než souhlasit. Stejně jako s tím, že vzít si život je právo každého z nás. Je to však pro vězeňskou službu a pro jejího konkrétního zaměstnance omluva? Je to snad omluva či vysvětlení pro toho, kdo si místo svých povinností vařil kafe? Ne, to rozhodně není! Nelze tedy říci, že by dřívější kontrola cely Otakara Tomka zachránila, nelze říci, že by sebevraždu úspěšně nespáchal jindy, nic z toho s určitostí samozřejmě říci nelze. Lze však říci, že nic z toho vězeňskou službu zkrátka a jednoduše neomlouvá.
Ale celá věc má ještě jeden rozměr. A ten je, myslím, na to všem nejhrozivější. A totiž ten, že nejít o případ mediálně známý, patrně nikdy bychom se pravdu nedozvěděli. Od samého počátku, doslova od prvních hodin, měla vězeňská služba jasno. My jsme nepochybili, my nic, my muzikanti. A nebýt zásahu z vyššího místa, bylo by tomu tak patrně do dnešního dne. Možná se pletu, možná ne.
Jedno však vím zcela jistě. Vězeňské službě již nemohu věřit ani onen pověstný nos mezi očima. Nemohu věřit, že ani za jinými, třeba mediálně méně známými, případy úmrtí ve vazbách a věznicích nestojí také právě selhání vězeňské služby.
A ještě jedno už vím, že totiž cena jedné kávy může být opravdu vysoká...
Přeji všem hezký a úspěšný den a zamyšlení bez emocí!
Žádné komentáře:
Okomentovat