Zašklebil jsem se nad realitou. Bylo velmi hezké poslechnout si, jak skvěle dokáže moderní medicína ošetřit počínající srdeční infarkt a v podstatě tak zabránit jeho rozvinutí. Člověk se tak doslova za pár dní vrací do normálního života, aniž by si jeho srdce neslo jakékoli následky. To všechno je hezké. Za zamyšlení - a především pak za srovnání s realitou - však už stálo konstatování, že to vše je podmíněno jednou maličkostí. Totiž tím, aby pacient nejpozději do jedné hodiny od počátku příznaků ležel na zásahovém stole kardiologického oddělení. A tak bylo apelováno na všechny případné oběti srdečního infarktu, aby nikdo neváhal a při prvních příznacích ihned zavolal rychlou lékařskou pomoc.
Takže příklad z reálného světa. Mého kamaráda postihla po služebním jednání v jednom nejmenovaném městě Moravskoslezského kraje náhlá a velmi výrazná bolest na hrudi. Stalo se na chodníku, cestou na hotel. Poučen svým ošetřujícím lékařem (s nemocným srdcem se léčil již řadu let) neváhal a zavolal na nouzovou linku rychlé lékařské pomoci. Po 8 minutovém dohadování se s operátorkou (délku hovoru 8 minut a 12 sekund mi ukázal na mobilním telefonu) mu tato přislíbila vyslání vozu rychlé záchranné služby. Sanitka dorazila po 24 minutách od ukončení hovoru - zjistil jsem si na mapě vzdálenost, ta činila přibližně 1,6 km. Časový údaj pak vychází z kopie záznamu RZS. Posádku vozu tvořil řidič, který se ani neobtěžoval z vozu vystoupit a jedna zdravotní sestra. Ano, čtete dobře, k podezření na infarkt nevyrazil lékař, ale střední zdravotnický pracovník. Kamarád byl vyzván, aby vstal z lavičky a šel si lehnout do sanitky... V sanitce sestřička asi 5 minut zápasila s kabely pro napojení pacienta na monitor a marně se pokoušela přesvědčit kyslíkovou bombu, aby ze svých skromných zásob vydala alespoň trošku životodárného kyslíku. Po prohlédnutí monitoru a naměření krevního tlaku podala pacientovi tabletku anopyrinu (první a na dlouhou dobu poslední užitečná věc) a nahlásila do nemocnice, že jde asi o infarkt. Sanitka se dala do pohybu. A ačkoli již v této chvíli, podle platných předpisů, měla vyrazit k nejbližšímu kardiocentru, zamířila k místní nemocnici.
Po vyložení ze sanitky byl pacient ponechán napospas dotazům pacientů bloumajících čekárnou příjmové a pohotovostní ambulance. Patrně proto, aby si mohl odpočinout a nabrat sil na další náročný zákrok. Po přibližně deseti minutách se otevřely dveře ambulance a vykukující sestřička vznesla zásadní dotaz: "která jste pojišťovna?" Ale nebojte se, po dalších pěti minutách projevila zájem též o zdraví mého kamaráda: "co vám vlastně je?"
Kupodivu už nečekala na odpověď a jala se pojízdné lehátko (za soustavného klení) napasovat do dveří. Za těmi již čekal lékař, který provedl vyšetření a kamarádovi sdělil, že patrně půjde o infarkt a bude tedy vhodné, aby byl převezen do kardiologického centra. Jenže to bude chvíli trvat, neboť není k dispozici žádný volný lékař a převoz bez lékaře nemůže dovolit. Chvilička se protáhla na hodinu a půl. Přiznám se, že ani mně, který poměry v českém zdravotnictví docela dobře zná, se to moc nepozdávalo ... třeba se kamarádovi, který se oprávněně bál o svůj život, zdála každá minuta jako věčnost ... leč i lékařské zprávy tomuto časovému údaji odpovídaly. Po celou tu dobu ležel kamarád - s pravděpodobnou diagnózou akutního infarktu myokardu (srdečního infarktu), tedy stavu akutně ohrožujícího zdraví a život pacienta - na chodbě, bez sebemenšího zájmu zdravotníků.
Po příjezdu do kardiocentra již jen zhruba 15 minutové čekání na příchod sálové sestry (která čeká doma na telefonu) a vyšetření s následným zákrokem mohlo začít.
Pojďme tedy chvilku počítat. Jako bod nula vezměme okamžik, kdy kamarád vyťukal telefonní číslo 155. Takže: délka hovoru 8 minut, čekání na sanitku 24 minut, ošetření v sanitce 5 minut, čekání před příjmovou ambulancí 15 minut. Již nyní to máme nějakých 52 minut, než se pacientovi dostalo prvního lékařského vyšetření (1,6 km od nemocnice!). Ale počítání zdaleka není u konce. Máme zde ještě přibližně 90 minut čekání na převoz do kardiocentra, zhruba 20 minut jízdy a 15 minut čekání na samotný kardiologický zákrok. Suma sumárum - 2 hodiny a 57 minut! (Nepočítám "drobné" časy, jako cesta sanitkou na trase 1,6 km, překlad ze sanitky a pod.) A nezapomínejme, že převoz do kardiocentra trval přibližně 20 minut. Nebyl tedy žádný problém, nebýt tedy laxního a nezodpovědného přístupu zúčastněných zdravotníků, aby kamarád nebyl k řádnému a nejnovějším poznatkům odpovídajícímu ošetření dopraven do nějakých nejvýše 40 minut. A přední český kardiolog mohl v rádiu radostně tleskat.
Dlužno ještě dodat, že kardiologické vyšetření skutečně potvrdilo diagnózu srdečního infarktu, přičemž však léčebný zákrok - s ohledem na časovou prodlevu - již nevedl ke kýženému výsledku a srdce kamaráda bylo trvale poškozeno.
Možná si řeknete, že jsem vybral jen jeden případ, kdy řetězec jednotlivých selhání vedl ke zbytečnému
poškození kamarádova zdraví. Možná si řeknete, že tohle jsou jen výjimky. Nebudu však s touto úvahou souhlasit. Skutečnost je bohužel taková, že právě tohle se, bohužel, stále více a častěji stává "standardem". Příčin je pochopitelně mnoho a ne vždy je na vině lidské selhání zdravotnického personálu - nedostatek peněz, nedostatečná vybavenost zdravotnických zařízení, rozhodnutí zdravotních pojišťoven. Stále nám však zůstává mnoho případů, kdy k poškození zdraví dochází právě v důsledku nedbalého přístupu zdravotníků.
Jistě, všichni asi chápeme, že ne vždy je v lidských silách zajistit, aby každý jednotlivý pacient měl v dostatečně rychlém čase k dispozici vše potřebné pro záchranu jeho zdraví, či dokonce života. Je logické, že pokud někoho stihne srdeční příhoda při výšlapu na Lysou horu, nemůžeme očekávat, že bude za půl hodiny v rukou lékaře, či dokonce na zákrokovém sále specializovaného pracoviště. Zcela oprávněně to však můžeme (musíme!) očekávat tehdy, když se zdravotní problém projeví uprostřed města, necelé dva kilometry od nemocnice a přibližně dvacet minut jízdy od příslušného odborného pracoviště.
Důležitý je totiž nejen výzkum, ale také - a především - jak jsou jeho výsledky uváděny v život, jak je do života vrácen konkrétní pacient. On totiž veškerý výzkum a nejmodernější poznatky jsou naprosto k ničemu, když lékař, zdravotní sestřička, či kdokoli jiný, kdo má co do činění se zdravotnictvím, nebude svou práci vykonávat řádně a právě v souladu s moderní vědou. Veškeré výzkumy nám všem budou k ničemu, když budeme s infarktem čekat 3 hodiny na ošetření, když budou v nemocnici např. starší pacienti umírat hlady a žízní (to není nejapný vtip!), když ošetřující lékař, navzdory všem možným osvětám, mávne nad příznaky pacienta rukou. "Ukažte ... to bude dobrý, pane Vomáčka, když tak se ukažte za měsíc".
Ale než se tak stane, podaří-li se to vůbec kdy, bude na tom nejnovější poznání medicíny a skutečnost jako nebe a dudy.
Přeji vám všem hezký den a plné zdraví!
P.S. Ani v nejmenším nechci zpochybňovat, kolik užitečného pro lidstvo medicína udělala, dělá a jistě i v budoucnu udělá. Ale jako veškeré lidské konání, tak i medicína má své mouchy. A jsou to někdy pořádné masařky. A jako málokde, může mít právě v medicíně sebemenší selhání fatální následky. A tak nad všemi nespornými úspěchy lékařské vědy bude vždy ležet stín v podobě desítek, stovek, ba tisíců zbytečných zdravotních následků a zbytečných úmrtí!
ilustrační foto
Žádné komentáře:
Okomentovat