Co mi dnes hnulo žlučí - doplnění

   Pravidelná čtenářka toho blogu žádala doplnění k mému včerejšímu příspěvku: Co mi dnes hnulo žlučí. A protože se domnívám, že její požadavek je zcela oprávněný, uvedu dnes ještě poznatky z rozhovoru s paní vedoucí.

   Má debata s vedoucí příslušné pošty odehrávala se podle celkem klasického scénáře a tuto je v podstatě možno rozdělit do tří fází:

1. Já: Klidným hlasem seznamuji paní vedoucí se scénkou, které jsem byl před malou chvilkou svědkem i účastníkem. Stručně popisuji, kterak se mladá paní za přepážkou nevhodně až hrubě chovala k zákazníkovi České pošty, navíc pánovi ve vyšším věku. Žádám, aby si paní vedoucí s onou pracovnicí popovídala.

Paní vedoucí: Zvýšeným až přeskakujícím hlasem odmítá toto "vykonstruované" obvinění. 

2. Já: Mírně zvýšeným hlasem opakuji výše uvedené skutečnosti a trvám na prošetření a pohovoru s pracovnicí za přepážkou.

Paní vedoucí: Rovněž mírně zvýšeným hlasem přechází k argumentaci, která je - dle jejího mínění - jistě logická. Vypočítává strasti její funkce, zmiňuje vysoké stáří prostor, v nichž pošta sídlí, pozastavuje se nad přehnanými nároky zákazníků na provoz pošty.

Přiznám se, že je zcela mimo rozsah mého chápání, jak asi může souviset stáří budovy s hrubým chováním poštovní úřednice vůči zákazníkovi. Rovněž tak můj rozum stále nemůže pojmout, co je přehnaného na dotazu zákazníka, jakou službu může za své peníze očekávat. V očích paní vedoucí jsem patrně zabedněnec.

3. Já: Důrazně a zvýšeným hlasem znovu opakuji můj požadavek a sděluji, že pokud se nedohodneme ústně, sepíšeme tedy stížnost.

Paní vedoucí: Tichým hlasem a s uhýbavým pohledem připouští, že pracovnice za přepážkou se asi zachovala nevhodně. Slibuje, že s touto promluví a provede poučení o chování vůči klientům. 

Mohu jen doplnit, že při příští návštěvě pošty (tomuto adrenalinovému sportu se, bohužel, nevyhnu) si velmi rád vyberu přepážku, za kterou bude sedět právě ona mladá paní poštovní úřednice a budu s napětím očekávat, jak si poučení ze strany paní vedoucí vzala k srdci. 

   V souvislosti se včerejší příhodou jsem si ještě vybavil jedno často opakované tvrzení, že totiž dnešní společnost, na rozdíl od doby tzv. "totality", vede lidi k větší slušnosti, úctě ke starším, apod. A že se dnes, třeba právě na poštách, chovají k lidem daleko vstřícněji a v souladu s heslem "náš zákazník, náš pán". Dovolím si proto jednu vzpomínku z mého dětství. K "nemalé radosti" maminky, byl jsem tehdy, coby dítě školou povinné, vášnivým chovatelem různého hlodavstva, jako jsou např. křečci či roztomilé myšky. A stávalo se dosti často, že mi chodily balíky obsahující právě zvířátka - zpravidla myšky. A pokud mě paměť neklame, takový balík byl u mne vždy následující den po odeslání. Žádný balík se nikdy nezatoulal, žádný balík nebyl nikdy poškozen. Pošta byla tehdy bezesporu vybavena daleko skromněji, neoplývala přepychovým interiérem, pomocníkem pošťaček zcela jistě nebyl počítač. Na poště jsem se však vždy cítil příjemně, ani můj dětský věk neubral poštovním úřednicím na ochotě a přívětivosti. Starší paní za balíkovou přepážkou se nikdy neopomenula přeptat, jak se daří myškám z minulé zásilky. Jednou se stalo, že nedopatřením nebyla nám do schránky doručena výzva k vyzvednutí balíčku. Když tuto skutečnost na poště zjistili, měla tenkrát maminka z pošty omluvný telefon a prosbu, abych si pro balík přišel. Dovedete si něco takového představit dnes? Já tedy dosti těžko... 

   Avšak živě si vybavuji, jak dopadl balíček, který jsem nedávno posílal do Prahy. Kamarád slavil narozeniny a já se rozhodl (neuváženě) zaslat mu poštou lahvinku dobré slivovičky. Balík jsem pečlivě a nad rámec doporučení z poštovní příručky zabalil, zaplatil přirážku za označení "křehké" a považoval věc za vyřízenou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem asi po měsíci s kamarádem telefonicky hovořil a při té příležitosti se přeptal, zda-li mu slivovička přišla vhod. "Jaká slivovička?" Vytušil jsem, že má víra v poštovní služby ukázala se, jak jinak, jako velmi bláhová. I jal jsem se po balíku pátrat. Po několika telefonátech a osobní návštěvě odesílací pošty bylo zjištěno, že balík se válí kdesi v Praze, neboť nelze přečíst jméno adresáta. Můj dotaz, proč se mi tedy balík nevrátil, byl provázen znechuceným mlčením nad mou opovážlivostí. Asi po dalších dvou týdnech dorazil balík zpět. Při jeho spatření zůstal jsem němým pro změnu zase já. Balík vyvolával vtíravý pocit, že nějakému pošťákovi posloužil jako sedátko při svačince. Pokud tedy nebyl převážen parním válcem, pod nějž by spadl. Další dva měsíce živé korespondence pak trvalo, než pošta uznala, že bude záhodno mě odškodnit - nikoli však ve výši zaplaceného pojištění (500,--Kč), ale mně neznámo jak zjištěnou "běžnou cenou" litru slivovice a poštovného. Byly mi tak alespoň uhrazeny náklady na bohatou reklamační korespondenci. Ale daleko cennější pro mne bylo zjištění, že balík prostřednictvím České pošty už NIKDY neposílat! 

   Jistě, jsem si vědom, že ne všichni pracovníci pošty chovají se stejně. I v jejich řadách jsou bezpochyby pošťáci poctiví, obětaví a k zákazníkům slušní. To však nic nemění na tom, že vždy, když si klient pošty zaplatí za službu, má mu být poskytnuta řádně a se vším všudy. A rozsah poskytované služby mu má být také řádně vysvětlen. Vždyť je potřeba si uvědomit podstatu věci, že totiž Česká pošta neposkytuje lidem charitu, ale placenou (!) službu. 

   Ale těžko můžeme od České pošty očekávat něco více, pokud budou nadále zaměstnávat takové pracovníky, kteří se třeba přímo ukázkově prezentují na Facebooku. Někteří tam diskutující pošťáci jsou totiž vskutku vzorem příkladného pracovníka, když oprávněnou kritiku poštovních služeb řeší komentáři typu : když se ti to nelíbí, jdi si jinam ... buď rád, že ti dopis vůbec došel a drž hubu ... když ti balík došel pozdě, tak nebuď lína tlustá bába a zajdi si to koupit do obchodu. A vůbec nejpozoruhodnější je doporučení, aby si nespokojenci s poštovními službami vyzkoušeli např. práci balíkáře a až pak něco mluvili. Tak nevím. Nedávno jsem se vydal vrátil do řeznictví ten den koupené maso, neboť jsem doma po jeho naporcování zjistil, že je poněkud "zelené", což je u masa podstatná závada. Podle logiky zmíněných diskutérů jsem se však místo reklamace měl přihlásit do učebního oboru řezník. Nebudou to mít oprávnění kritici jednoduché, při úrovni mnohých služeb totiž nezbude, než se vyučit mnohem více, než "devatero řemesel". A co teprve chudák paní, která si oprávněně stěžuje na lékaře, kteří ji při operaci zapomněli v těle 30 cm dlouhou špachtli. Šest let na medicíně možná nebude pro tuto stěžovatelku žádná legrace...

   Přeji všem hezký den a hodně trpělivosti při prosazování svých práv! 

bez komentáře :-)