pátek 13. května 2011

Špachtle sem, špachtle tam

   Představte si soudního znalce, který by pro soudní řízení vypracoval tento hypotetický znalecký posudek: "Věžový dům sice spadl, došlo ke zranění, ale stavba byla velmi komplikovaná. Šlo o nestandardní stavbu, na níž žádné ze standardů prostě nelze aplikovat. I ti nejzkušenější stavitelé se s něčím podobným setkávají ve své kariéře jen mimořádně. Je nemyslitelné, aby obdobný případ skončil trestním řízením v některé ze západoevropských zemí." Předpokládám, že každý soudný člověk měl by takového znalce za přinejmenším blázna, který by měl být hodně rychle ze seznamu znalců vyškrtnut.
   A teď si představte, že takový znalec skutečně existuje. Jde o soudního znalce z oboru lékařství Vladimíra Kotka. Jistě, případ, který popisoval, týkal se zcela jiné lidské činnosti, zcela jiného oboru, ale jeho posudek je v principu zcela stejný. Jedná se konkrétně o případ pacientky ivančické nemocnice, které lékaři po operaci zanechali v těle tzv. špachtli o velikosti 28 cm. A soudní znalec říká: "Šlo o nestandardní situaci, na níž žádné ze standardů prostě nelze aplikovat. I ti nejzkušenější operatéři se s něčím podobným setkávají ve své kariéře jen mimořádně. ... Je nemyslitelné, aby obdobný případ skončil trestním řízením v některé ze západoevropských zemí." Článek k tomu tématu naleznete zde: Znalec se zastal zdravotníků: Špachtle zapomenutá v břiše před soud nepatří (iDNES.cz). Ponechme nyní stranou, že znalci nepřísluší hodnotit, zda projednávaná věc patří nebo nepatří před soud. Podívejme se na jeho znalecké závěry k samotnému faktu, že v těle pacientky byl zapomenut chirurgický nástroj.

   Podle vyjádření znalce šlo o nestandardní situaci, při níž neplatí žádné standardy. Cítíte také tu neskutečnou absurditu? Chápu, že operace pacientky byla velmi složitá a časově náročná. Chápu, že při operaci mohou nastat situace, které vyžadují složitý a časově velmi náročný zákrok, který může vyvolat určitý "zmatek". Co ale nechápu vůbec je tvrzení znalce, že by náročnost operace měla ospravedlnit pochybení takového rozsahu, že totiž při jejím závěru nebyla provedena tak důležitá a nezbytná věc, jako je spočítání všech nástrojů. Tento úkon je zcela standardním a nezbytným opatřením, přičemž jeho absenci nemůže omluvit jakkoli náročná operace. Vždyť přepočítávání nástrojů se provádí právě proto, aby ani při sebesložitější operaci, při použití sebevětšího množství nástrojů, při sebevětší nepřehlednosti operační rány, ba ani při vzniku určitého "zmatku" v důsledku nutnosti dalšího -akutního- zásahu oproti původnímu předpokladu, nedošlo k tomu, že v těle pacienta nějaký nástroj zůstane. Tento znalecký posudek tak považuji za naprosto skandální a jen velmi těžko uvěřitelný. Jde o projev naprosté neprofesionality, nesoudnosti a pohrdání utrpením pacientky. I když, na druhé straně, co nás může v této zemi ještě překvapit?
  
   A ještě jednu poznámku k jmenovanému soudnímu znalci. Když tak dobře ví, že by obdobný případ v západoevropských zemích neskončil před soudem, zda-li stejně tak dobře ví, že by obdobný případ v těchto zemích skončil patřičným odškodněním, a to bez klasických českých průtahů, jakož i to, že zdravotníci by se po tak závažných pochybeních k pacientům už patrně nikdy ani nepřiblížili?

   Jistě, chybovat je lidské a chybu může udělat kdokoli z nás. Ale tady těch chyb bylo mnoho, byl to hotový řetězec chyb, který ukazuje na těžko uvěřitelný šlendrián v ivančické nemocnici. Jedna zdravotní sestra nepřišla na to, že nástroj po operaci chybí. Druhá pak jeho "ztrátu" sice zjistila, ale neobtěžovala se tuto závažnou skutečnost ohlásit. A konečně třetí zdravotní sestra rovněž na chybějící nástroj přišla, ale sadu v klidu doplnila a opět nic neohlásila. A postižená pacientka, která si po dobu dlouhých pěti měsíců opakovaně lékařům stěžovala na kruté bolesti, byla celou dobu odbývána - prvního vyšetření zobrazovací metodou se dočkala až právě po oněch dlouhých pěti měsících. Je potřeba na tomto místě připomenout, že "zapomenutí" nástroje, či třeba roušky v těle pacienta není vůbec žádnou legrací a krom bolestí ohrožuje zásadně nejen zdraví, ale též život pacienta! Nejeden pacient již za takové opomenutí zaplatil životem!

   Celý případ pak provázejí ještě takové "perličky", jako např. skutečnost, že primář příslušného oddělení napřed odstoupil, aby se pak o místo znovu ucházel, a toto získal. Rozumím tomu, že při vedení oné operace nemohl sám počítat nástroje, ale je třeba vzít v úvahu, že jako primář zkrátka nese za oddělení odpovědnost. A nemohu se zbavit dojmu, že jeho odstoupení nebylo ničím jiným, že komedií pro sdělovací prostředky. A jak už jsem uvedl, chyb tady bylo opravdu mnoho - jak u středního zdravotnického personálu (počítání nástrojů po operaci, doplnění sady nástrojů po zjištění "ztráty" bez jakéhokoli upozornění), tak na straně lékařů (pět měsíců utrpení pacientky, něž byla odeslána na adekvátní vyšetření, při kterém se na příčinu potíží přišlo).

   Jak už jsem uvedl, chybovat je lidské a chyby se může dopustit každý z nás. Chyby lékařů a zdravotníků vůbec však mají ten zásadní rozměr, že ohrožují lidské zdraví a životy. Nemám teď na mysli pouze uvedený případ, když poznamenám, že zastávám názor v tom směru, že právě lékaři a zdravotníci jsou těmi, kdo chybu nejméně rádi přiznávají. A že je to právě tento obor lidské činnosti, kde více než kdekoli jinde platí pořekadlo, že vrána vráně oči nevyklove. Mnohdy je to zkrátka mnohem více, než jen část obličeje, co lékaři pod rouškou schovávají...


   Co tedy říci závěrem? Protože se musíme smířit s faktem, že medicína může být nejen prospěšná, nejen ochraňovat lidské zdraví a životy, ale také lidskému zdraví uškodit, ba dokonce člověka o život připravit, nezbývá, než být v kontaktu se zdravotníky velmi ostražitým. Vezměme si například skutečnost, kolik lidí si pečlivě a opakovaně přečte a přepočítá pokladní blok z obchodu, byť jde třeba jen o "pouhých" sto korun, ale věnovat alespoň tolik času úvaze nad správností lékařova rozhodnutí ochotno není. Pochopitelně, že není v možnostech každého člověka posoudit, zda lékař jedná správně, či nikoli. Je ovšem jistě v možnostech - a právech! - každého pacienta (či jeho rodinných příslušníků), aby při sebemenším podezření, že něco není v pořádku, že léčba nepřináší kýžené výsledky, že postup léčby mu spíše škodí, než naopak, navštívil např. i dalšího lékaře a přeptal se i na jeho názor! Věnujte vlastnímu zdraví alespoň tolik času, kolik mnohokrát věnujete daleko méně významným situacím svého života! Zdraví a život je to nejcennější, co člověk má. A jakkoli se tato skutečnost může někomu jevit jako ohraná fráze, jde zkrátka a jednoduše o holou pravdu. O pravdu, jejíž opomenutí může kohokoli stát i život! A tak se nebojte lékařům a zdravotníkům vůbec připomenout jednu ze základních zásad medicíny, totiž zásadu primum non nocere - především neuškoď!

   Přeji všem hezký den a pevné zdraví!




ilustrační foto 

4 komentáře:

  1. Tento článek je pro mě (coby lékařského laika) novým poznáním. Netušila jsem, že na sálech funguje něco jako přepočítávání nástrojů. Vždy jsem si říkala, jak je možné, že v těle něco zapomenou? To to nevidí? Chápu, že lidský organismus je velmi složitým prvkem, který umí bojovat s problémem, ale i se mu zcela podvolit. Ačkoliv lékař svádí urputný boj, tělo reaguje naprosto jinak. Chápu, že pro mnohé lékaře, kteří svou práci berou skutečně vážně, to není příliš jednoduché. Už jako malé přecitlivělé dítko jsem nechápala, jak to ti lidé mohou dělat. Vždyť někdy musí dojít i ke smutné skutečnosti, že "pod rukama ztratí člověka". Jak to mohou psychicky zvládat? Vždy jsem obdivovala jejich odhodlání i to, že přes všechny neúspěchy svou práci nevzdali a dál se snažili jiným pomoci. Takový byl obraz zdravotnictví mýma dětskýma očima. Dítě, jakožto velmi mladý a neznalý jedinec, leckdy žije v jakémsi snu nebo fantazii. To mi zcela připomíná jednu dětskou noc, kdy jsem nemohla spát a šla s pláčem za rodiči, že se bojím smrti. Co bude až zemřu? Jaké to je? Nejsem si už zcela jistá tím, jak reagovali, ale vím, že se mě snažili utěšit, přivést na jiné myšlenky a nechat tuto smutnou oblast za dveřmi našeho domu. Tím pro mě oblast života a smrti na několik let skončila. Věděla jsem, že lidé umírají, ale příliš jsem to neřešila, nebylo to bezprostřední. Nicméně jak se říká - neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Setkání s úmrtím bylo poprvé u mého dědy (otec mého táty). Ten byl hospitalitován na pár dní s diabetem. Jsem vděčná, že můj táta šel dědu navštívit dříve. Neboť on byl tím, kdo ho našel mrtvého.
    Nikdo nevěděl nic. Ačkoliv dle zprávy děda zemřel před více než deseti hodinami!!! Nedávný článek o úmrtí ve vlaku mi tuto smutnou vzpomínku vybavil. Člověk se nestačí divit, co se děje.
    A kde je nějaká funkce nebo zodpovědnost? V jaké společnosti to vlastně žijeme? Jak je eticky možné, že v nemocnici vymění miminka a nikdo o tom neví? To vám, milí zdravotníci, přijde normální? A kvůli takovým službám požadujete vyšší finanční ohodnocení? Ano, není doktor jako doktor. Ačkoliv nejsem "otřískaná světem", setkala jsem se s lidmi zodpovědnými, ale i naprostými flákači. Pravda - toto není záležitostí jen zdravotnictví, jedná se o každý obor. Nicméně jsou situace, které asi lidským myšlením nepochopím. Stačí občas navštívit nemocnice a podívat se, jak se zdravotnický personál chová k pacientům. Myslíte si, že jejich chování je vždy taktní a milé? Ne! Rozhodně není. Vrcholem drzosti byl můj náhodně vyslechnutý rozhovor zdravotnické pracovnice a jedné starší paní. Na dotaz pacientky, zda by nemohla domů dostat nějaké pomůcky, jí pracovnice odpověděla: " Ale babi, vždyť vy je nebudete už ani potřebovat. Bylo by to zbytečné. A nechcete nám tady nechat mýdla? Všimla jsem si, že jste si jich přinesla tolik, že je už nevymydlíte, to abyste si je vzala do hrobu". Úžasné, člověk nemá opravdu slov! Takhle s námi jednají lidé, kteří rozhodují o tom nejcennějším, co máme - o životě. Přestože za posledních několik týdnů patřím k velmi arogantním lidem, dotyčné paní jsem nedokázala pomoci ani slovem, neboť jsem sama prožívala jinou situaci. Tímto bych se jí z celého srdce chtěla omluvit! Doufám, že paní je v pořádku a těší se dobrému zdraví i přes názor hyen. Mé vnímání bylo orientováno na jinou oblast. Za zdí ležel můj táta. Ačkoliv jsem byla vybízena k tomu, abych nezveřejňovala přímé názvy, nyní mi to nedá.
    Můj zážitek je spojen s VŠEOBECNOU FAKULTNÍ NEMOCNICÍ V PRAZE (na Karlově náměstí). Sem byli převezeni mí rodiče po autonehodě. Takto mi to bylo oznámeno od policejního příslušníka. Nevěděla jsem, jaký je jejich zdravotní stav, ale pán mi řekl, že oba žijí. Pochopitelně jsem se ihned vydala do této nemocnice.
    Ačkoliv mě posílali od čerta k ďáblu, nakonec se mi povedlo dostat se na správné oddělení, kde by měla být "v evidenci" má maminka. Byla. Do této chvíle mi není jasná jedna věc - jak mohla být v evidenci na normálním pracovišti, když....

    OdpovědětVymazat
  2. Po dlouhém čekání na lékařku jsem se dozvěděla větu, kterou jsem slyšet nechtěla a nikdy na ni nezapomenu. "Vaše maminka byla na místě mrtvá!" Nikdy mi z paměti nevymizí hlas této paní společně s touto větou. Jistě si dovedete představit mé citové rozpoložení. V té chvíli se mi zhroutil svět. Paní odešla. Oznámila mi, co musela a konec. Nevěděla jsem kudy kam, co dělat. Z oddělení vyšel lékař, který musel být informován stejně jako jeho kolegyně. Byl. Přistoupil ke mně a ptal se mě na věk. Možná ho můj stav natolik překvapil, že se mě zeptal, zda nebydlím sama a po návratu domů budu mít s kým být. Chápu, že nemocnice neví vše, vylíčila jsem pánovi, že někde v této nemocnici by měl být "umístěn" i můj táta. Pán byl opravdu velmi milý, pomohl mi zjistit, kde přesně leží a odnavigoval mě na stanovené místo. Po mém dotazu, co bude s mou maminkou dál mi sdělil, že hodinu bude ležet ještě na tomto oddělení, poté ji převezou do Albertova. Nechápala jsem, proč to je hodinu, zda pracují nervy nebo jak je vyměřen tento čas. Pán mi sdělil, že tak je to dané. Při loučení jsem ho ještě proprosila, aby s mou maminkou jednali slušně a důstojně, neboť byla velmi hodným člověkem. Lékař mi jen odpověděl, že tak jednají s každým a odvoz nemusí být přesně za hodinu. To se prý ukáže.
    Další má cesta směřovala o několik metrů dál a na jiné oddělení. Tam ležel můj táta. V brekotu se mi povedlo najít správné místo. Měla jsem i to štěstí, že se mi povedlo odchytit sestřičku a se snahou zeptat se jí na zdravotní stav mého táty. To jsem nestihla, neboť ke mně přistoupil starší pán (lékař) se slovy :" Že vy jste od toho pána z té bouračky? Dal jsem ho do umělého spánku a už se nikdy neprobudí". Lékař se o otočil a v klidu odešel. V té chvíli se mi svět zhroutil podruhé! Sesypala jsem se na zem a "předvedla scénu", kterou by mi mohla závidět i Viktorka od splavu. Ačkoliv kolem mě procházeli lékařky, zdravotní sestry (některé si na konci chodby s příbory hrály fotbal), nikdo po mně neštěkl. Ani ten pes, který tam v tu chvíli nebyl. Za nějakou dobu okolo procházel zřízenec, kterému asi došlo, že mám někoho na oddělení, ptal se mě, zda nechci čaj, a abych nebrečela, že to bude v pořádku a vše se srovná. Ať se stalo cokoliv, vše bude dobré. Po velmi usilovném sebezapření jsem přestala brečet, nervy se mi neuklidnily, to opravdu nešlo, ale byl mi dovolen přístup na oddělení k mému tátovi. Když jsem ho viděla věřila jsem, že bude v pořádku, neměl vnitřní krvácení a zdálo se, že spí. Věřila jsem, že mi zůstane alespoň jeden z rodičů. Zůstal. Ale přístup k němu je opravdu nepopsatelný. Dokapala kapačka, sestra nepospíchala, v klidu si četla noviny. Nenechala se rušit. Dvě mladé lékařky chodily okolo a neustále se smály drbům z novin, o pacienty zájem evidentně neměly.
    Ačkoliv autor v tomto svém příspěvku odkazuje na možnost zeptat se jiných specialistů, ne vždy je to tak reálné. Popíši mu pro zajímavost můj zážitek. V šest hodin, kdy mě z oddělení doslova vyhodili, jsem pospíchala domů, abych na internetu našla databázi pražských nemocnic a kontakty na ně. Tímto způsobem jsem oslovila z každé nemocnice jednoho lékaře příslušného oddělení. Nebyla to záležitost minuty nebo dvou. Prosila jsem je o pomoc, neboť jsem viděla, že ve VŠEOBECNÉ FAKULTNÍ NEMOCNICI V PRAZE!!! nemají snahu tátovi pomoci. Několik z nich mi odpovědělo obratem s tím, že mají noční službu, ale po jejím skončení se se mnou rádi sejdou a společně do nemocnice zajedeme. Minimálně aby mi mohli sdělit nezaujatý názor, případně zařídit převoz do jejich nemocnice. S těmito nadějemi (i když jsem měla velmi špatný pocit a něco se ve mně nepopsatelného dělo) jsem začala balit věci pro tátu a ještě s kamarádkou na skypu řešila, zda mám všechno. (Ona zažila přímé mé zoufalství na webce, to se pro mě stalo tak silným zážitkem, že od té doby si na skypu jen píši).

    OdpovědětVymazat
  3. Ačkoliv mnohé nemocnice projevily zájem tátovi pomoci, bylo už pozdě. Po mém telefonickém zavolání, jak se mu daří jsem se dozvěděla: " Váš otec právě zemřel". Myslela jsem, že si dotyčný člověk dělá legraci. V tu chvíli jsem přišla i o druhého z rodičů. Nevěděla jsem kudy kam. Maminka mé maminky se mi snažila pomoci dát dohromady všechny záležitosti, které jsou nutné k uctění památky nejdražších. I pro ni to nebylo lehké. Ale návštěvu nemocnice jsem si odbyla sama, kdy jsem šla vyzvednout věci. Nikdy nezapamenu na ty dvě "lékařky", jak sháněly drby. Neměla jsem v úmyslu se s nimi více bavit. Záměr byl jasný - rychle popadnout věci a zmizet. Nicméně tyto "dámy" si neopustily narážky. Tak jsem se jich obou slušně a jednoduše zeptala, zda ony mají rodiče. Obě je měly. Sdělily mi, že nechápou důvod mého povýšeného jednání s nimi. Asi si tyto milé "krávy" myslely, že jim budu děkovat. Děkovat za smrt jednoho z mých rodičů. Prostě v našem zdravotnicví člověk nevychází z údivu.

    V té době jsem nežila ničím jiným než rozloučením. Ale zajímal mě i důvod smrti. Proto jsem se obrátila na nemocnici s prosbou, aby mi poslali obě pitevní zprávy. Paní slíbila vše zařídit. Ale pořád nic nepřicházelo, na můj další dotaz, proč stále nic nemám mi bylo odpovězeno, že je to stejně latinsky a nerozuměla bych tomu. Toto je vskutku přístup! Ačkoliv jsem "bombardovala" nemocnici s žádostí o tyto zprávy, slyšela jsem jen výmluvy. Celá věc k ničemu nevedla. Propadla jsem maximální depresi, kdy jsem se nemohla podívat ani na děti v ulicích, jak se drží nebo jdou se svými rodiči. A tak jsem se rozhodla se vším skončit. Jednoduše a prostě. Nebrala jsem v úvahu nic jiného. S rodiči jsem se s náležitou úctou rozloučila. Teď jsem mohla v klidu odejít i já. Jak jsem mínila, tak jsem také udělala. Jednoho večera jsem spolykala velké množství léků. Bylo mi neuvěřitelně špatně, věřila jsem, že konec se blíží. Bohužel můj žaludek toto nedovolil a já se z velmi těžké noci dostala. Zajímalo by mě, jakou cenu by měl můj život? Mé rodiče srazil opilý řidič, který je rodinným příslušníkem velmi vysoce postaveného pána. Ten měl dokonce tu drzost, že za mnou přijel až domů s tím, že mi zaplatí, když se proti jeho rodině nic dít nebude. Politikou si nakradl asi dostatečný majetek, když si mohl dovolit nabídnout mi za oba životy mých rodičů částku 10 milionů korun! Ovšem, milý pane, pokud čtete tyto řádky, uvědomte si, že životy mých rodičů nejsou finančně vyčíslitelné. A jak vidím, Vaše peníze jste upotřebil jinde, když i po mém naléhání, aby byl viník potrestán došlo k odložení případu. Policie mi celou dobu tvrdila, že se jedná o těžký případ, neboť pán je mocný a nebude lehké docílit spravedlnosti. Ano, nedošlo k ní. Pán si může vesele opilý jak prase jezdit dál. A když někoho dalšího zabije, co mi na to řeknete? Neničte mu život? A zajímá někoho, že tento pán, který je více než jednou tak starý než já ho zničil mně?

    OdpovědětVymazat
  4. Po dlouhé době mi skutečně nemocnice poslala pitevní zprávy. Překvapilo mě, že mi celou dobu lhali, neboť datum, kdy je měli už k dispozici bylo velmi staré. Obrátila jsem se na tamní ústav a paní, která byla pod tímto podepsaná. Ta mi po telefonu nabídla schůzku v jejich pracovišti. Ve stanovený čas jsem se dostavila na dané místo a dotyčná paní se mi skutečně ve svém volném čase věnovala. Prošly jsme všechny skutečnosti. A já pochopila, proč mi dlouho nikdo nechtěl tyto zprávy dát. Moje maminka nezemřela na místě nehody, ale v nemocnici na neposkytnutí péče!!! Tato slova mě doslova šokovala. A můj otec na zanedbání péče! Nabídla mi i možnost soudit se s nemocnicí, neboť takové jednání prý ještě nezažila. Znala dokonce i "velmi citlivého doktora", který mi ihned sdělil, že táta zemře. Prý si na něj často lidé stěžují. Sama mi (stejně jako popisuje autor) povídala o tom, že lékaři si jdou na ruku. Bude to těžké. Mé odhodlání na potrestání viníků zmařilo jen to, že by nebylo popotahováno mé jméno, ale jména mých rodičů. Z důvodu dopřání jim klidu jsem celou věc nechala putovat do ztracena.

    Ano, není lékař jako lékař, ale můj názor je takový, že v naší zemi je skutečně jen málo profesionálů, kteří toto povolání berou jako poslání. Ostatní "špičky" odešly do světa a nás léčí převážně spodina, která neoplývá ani slušností, úctou a snahou udělat pro pacienta maximum.
    Tímto bych chtěla poděkovat paní z patologického ústavu, lékařům, kteří mi nabídli v danou noc pomoc (i těm, co reagovali hned druhý den), děkuji, byli jste hodní, ale bohužel už bylo pozdě. Zároveň se velice "klaním" hyenám českého zdravotnictví. Nemají tito lidé smlouvy s pohřebními ústavy, aby jim pomáhali s ekonomickým rozvojem? Po těchto zkušenost bych za to moc nedala. A na závěr "děkuji" paní ředitelce, která po převzetí parte prohlásila, že to mamince přála, neboť dnešní "parchanti" jsou horší a horší a ona se s nimi už nebudu muset zlobit. Milá paní, děkuji, že jste mi tu ztrátu přála. A co mám popřát já Vašim dětem? Nejsem si jistá, když jsou věkově o více než 13 let starší.

    Říká se: CHYBOVAT JE LIDSKÉ, ODPOUŠTĚT JE BOŽSKÉ. Ale já nejsem bůh!

    OMLOUVÁM SE ZA ROZEPSÁNÍ I OD TÉMATU. V PŘÍPADĚ POTŘEBY MŮŽE AUTOR TYTO KOMENTÁŘE KDYKOLIV SMAZAT!

    OdpovědětVymazat